Je to již hodně let co jsem byl na Naději. Nějak jsme pocítili deficit v návštěvnosti táboření na starých místech, kde jsme prožívali své mládí.
Moje rodina vyrážela v sobotu brzy ráno. Probouzeli jsme se spíše cestou než hned . V řízení jsem se střídal s Ivetkou a dokonce jsme vsunuli zastávku v Jičíně s procházkou centrem. Někteří se odhodlaně vydrápali na věž. Potom jsme se trochu zamotali, kudy a kam. Ale to jsme zvládli.
Zbytek cesty už uběhl relativně v pohodě. Trochu jsem se neorientoval, paměť mně mátla. Přece jen to před léty vypadalo trochu jinak. Nakonec jsme se, ale našli. Odnosili jsme věci na tábořiště( lesáci trochu těžili, jako by měli les vracet v restituci). Za použití několika kolíků a jedné tyče postavil něco jako jehlan z jedné plachty a pro lepši pohodu trochu dopomohl tříyardovkou. Udělali ohýnek a vrhli se na přípravu večeře. Při tom všem jsme se pozdravili s táborníky , kteří dorazili o den dřív. Spát jsme šli docela brzo. Protože jsme byli od rána nevyspaní.
V neděli jsme si udělali procházky na oba konce údolí. Napřed směr Antonínovo údolí a odpoledne na nádrž Naděje. Při tom jsme provětrali luky a šípy. Na tábořišti se nejvíce vyřádili děti. Každý stan dovezl v průměru dvě děti, tak to byla dobrá smečka. Rodiče se nejvíce bavili nad historkami z dob kdy jsme se neviděli a kdo si vzpomněl tak hodil do placu dokonce společnou vzpomínku. A nejvíce se táborníci bavili u vyprávění o hobby. Tak nám v poklidu plynul čas.
V pondělí ráno se trochu času věnovalo vzpomínce na národní zvyky a hned po snídani jsme se vrhli na balení. Což se nám oplatilo. Jen co jsem do auta dal poslední věc a uložil Bety ……začalo pršet.
A již jen slabých pět hodin a byli jsme doma.